*Když si Marilia uvědomila, že ona evidentně není důvod, proč se odhodlal sem vyšplhat, uvolnila se. Srp zasunula zpět do pouzdra na opasku. Při pozorování jeho chování se nubránila myšlence, že tenhle muž bude pravděpodobně z města, vzhledem k jeho lehce svrchovanému vystupování. Lidé z vesnice se takhle většinou nechovali. Rozhodla se ale, že se nad tím nebude více pozastavovat. Pro mnoho lidí byla jen dívka z venkova, v podstatě ještě dítě. Na druhou stranu si říkala, že není důvod proč by si měla připadat nějak podřízeně. Tady v horách ždáná společenská pravidla platit nemusela.

Z úvah jí vytrhl hlas onoho neznámého. Způsob mluvy jí ale v jejích domněkách jen potvrdil. Přesto zůstala u přátelského přístupu:* Znám? Inu, čas od času se do hor vypravím, mám tu své pohledávky. A zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by se sem vypravil vícekrát než jen jednou. *Odpověděla popravdě. Podívala se směrem kam muž naznačil a spatřila jí známou pevnost, která jak se zdálo, byla důvodem jeho cesty sem.* To je opuštěsné sídlo. * začala, zatímco do ruky brala košík a jeho obsah opatrně přikrývala býlím plántýkem, aby občasné poryvy silného větru neodvály některé z bylin pryč.* Od dob co já si pamatuju, nikdo tam už nežije. Prý to sídlo jeho páni opustili během nějakého útoku, ale to já s jistotou nevím. Nicméně parkrát jsem tam byla. Je to překvapivě zachovalá stavba. Kdysi to určitě bylo kásné a honosné sídlo. Přestože už si tu pevnost začal brát les zpátky pod svou vládu, stále to tam vypadá majestátně. *Marilia se zasněně dívala směrem k obrovské siluetě, když si vybavovala tamní prostory. Když si uvědomila, že se bezděčně odmlčela, zatřásla hlavou a pokračovala.* Teď už tam každopádně nic moc nezbylo. Zaprášené komnaty a prázdná nádvoří. Poklady co tam jsou teď nejspíš ocení jen lidé jako já. * usmála se Marilia a poklepala na košík ve své ruce.* A co tebe sem přivádí? Nemyslím to nějak zle, ale nevypadáš jako někdo kdo by se do takovýchto míst vydával moc často. *Zeptala se nezávazným hlasem a zároveň obsáhla volnou rukou prostor kolem sebe. Úmyslně přestala neznámemu vykat, po tom, co se ani neobtěžoval jí pozdravit. Rozhodla se, že mu zas takovou úctu projevovat nemusí a on si o ní nejspíš stejně myslí, že je jen protoučká dívenka. Tudíž mu to dost možná bude úplně jedno.*

*On si ji nejprve vůbec neprohlížel - inu proč taky - jelikož byl rád, že se mu povedlo zde zachytit alespoň nějakou tu živou duši, i když tato vypadala poněkud vylekaně. Jemu to však bylo jedno, a i přesto si k ní nadále rázně vykračoval, zatímco se mu před očima pomalu vykreslovaly detaily její postavy a věcí okolo ní. Všiml si jak toho košíku, tak i čehosi lesklého, co dívka svírala očividně pevně v ruce. Zprvu mu to přišlo jako něco podobného noži, ale později zjistil, že se jedná o obyčejný srp. V ten moment výrazně zpomalil svou chůzi, k čemuž si nezapomněl otráveně povzdechnout - zřejmě nad tím, že si pomyslel, že tato dívka asi nebude vědět nic o pevnosti opodál, jelikož ji zde zajímají pravděpodobně jen nejrůznější druhy bylin. Nacházel se pouze čtyři metry od ní, když se chystal zahnout, aby ji obešel, jenomže její slova ho donutila se zastavit, přičemž povytáhl pravé obočí a konečně si ji pohledem projel od hlavy až patě. Ne že by ho zajímal fakt, že se mu povedlo ji vyděsit, ale zaujala ho její druhá věta, podle níž usoudil, že se předtím možná spletl. Aniž by se sebe vysoukal odpověď či obyčejný pozdrav, vypadlo z něj:* Ty to tu znáš? *Odmlka.* Co to je za stavbu tam nahoře? *Ještě pro jistotu lehce trhl hlavou daným směrem, aby tak dívce naznačil, co má přesně namysli.*

*Drobná bledá ruka leknutím upustila srp do trávy, když k ní odkudsi dolehlo rázné zvolání. Marilia nástroj rychle znovu sebrala a pevně ho sevřela prsty pravé ruky. Košík nechala ležet za sebou v trávě. Od úleku jí ještě stále po zádech běhal mráz. Přejela ostražitým pohledem okolí a zarazila se na blížcí se postavě. Byl to nepochybně muž a i na takovou dálku Mariliu zaujaly jeho světlé, troufla by si říci bílé vlasy. Byl to ale nepochybně mladík, něco přes dvacet, myslela si. Zároveň se rychle rozhodovala, co by měla udělat. Co tady ten člověk dělá? Že by jí hledal? Možné to bylo, za ta léta své práce bylinkářky už si svojí pověst vybudovala. A co když je to lapka? Utíkat by smysl nemělo, to jí došlo rychle. Když už stihl cizinec ujít většinu cesty k ní, vsadila Marilia, tak jako vždy, na přátelskou notu:* Zdravím vás, upřímně, docela jste mě vyděsil. *zvolala směrem k němu bezstarostným tónem a ruku se srpem přesunula volně za sebe, aby ostrý nástroj hned neviděl.* V těchto končinách jsem mnoho lidí nepotkala, vlastně, vy nejspíš budete první. *pokračovala s lehkým úsměvem Marilia, přižemž nespouštěla z muže zrak. Sledovala jeho obličej a nemohla si nevšimnout slepého oka. Snažila se ale vyhnout zírání. Raději si ho nenápadně prohlédla celého, aby zjistila, jestli a případně jak je ozbrojen. Pro každý případ řekla si pro sebe v duchu.*

*Netrvalo mu dlouho, než přišel na to, že zdolat už jen ten první pahorek není nic jednoduchého, obzvlášť když se ani neobtěžoval s hledáním jakékoli cesty, jež by mu usnadnila dostat se na vrchol. Proto mu také zabralo nějaký ten čas, než se mu povedlo vyškrábat nahoru, kde rovněž zjistil, že pěšina sem opravdu vede a dokonce se vine i o kousek dál, dokud nezmizí mezi výklenky skal. Než se vydal dál, rukávem svého černého kabátce si otřel kapičky potu z čela, jež mu dosud pod tou námahou stihly vyrašit, a poté pomalu pokračoval po cestičce vzhůru. Ta ho rovněž navedla na mírnější sklony, po nichž se při chůzi tolik nenadřel, ačkoli už začínal pociťovat lehkou bolest v nohou, díky níž si uvědomil, že na takovéto štreky není vůbec zvyklý, a proto mu naskočila myšlenka, zda by se raději neměl vrátit dolů. Jenomže na to byl moc odhodlaný přesvědčit se, co je na vrcholu těchto hor, a proto nadále pokračoval. Dokonce to po pár dalších krocích mohl spatřit na vlastní oči - v dálce viděl siluetu jakési obrostlé pevnosti, od které ho ale stále dělil pěkný kus cesty, jenž by dříve než do setmění jistě nepřekonal. To ho přinutilo zastavit se na neznámé louce, kam dosud stihl dojít, a s rukama založenýma v bok se rozhlédl kolem sebe, dokud se mu do zorného pole nedostala postava zrzavé dívky, na níž zůstal na kratičkou chvíli zakotven pohledem, po čemž zvolal:* Hej! Ty tam! *A následně se k ní rozešel.*

Marilia se narovnala a zvedla svůj proutěný košík z kamene, na který ho odložila. Byl už téměř z poloviny plný různorodých bylin, které při výšlapu do hor nasbírala. Drobný srp, ketrým rostliny odřezávala vrátila do pouzdra na svém opasku. Volnou rukou si lehce nadzvedla sukni obyčejných, bílých šatu ze lnu, přes které měla přehozený jen krátký hnědý plášť z kápí a úzkou stezkou mezi velkými kameny a vyčnívajícími kusy skal se vydala dál do kopce. Během chvíle se dostala zpět do míst, kudy kdysi vedla široká cesta, která ale nyní byla zarostlá travinami. Přesto mezi okolními stromy a skalami umožňovala snažší průchod. Marilia se ohlédla za sebe. Ocitla se na náhorní plošině, odkud viděla postupně se svažující les zpět dolů do nížin jako na dlani. Zhluboka se nadechla čerstvého horského vzduchu. Tohle jí za tu námahu stálo. Pocit svobody nikde nemohl být silnější než v horách. Navíc v těchto končinách rostly byliny, které by v nížinách nenašla. Prudký poryv větru jí náhle do obličeje vehnal pramen dlouhých vlasů. Marilia prudce zatřásla halvou a zastrčila si vlasy pod kápi. (Zpátky do práce) pomyslela si a obrátila svojí pozornost zpět k zemi, kde se mezi vysokými trsy různých tráv skrývaly drobné fialové kvítky slézu. Marilia si jako již poněkolikáté za ten den klekla na zem a začla u země nařezavát vybrané rostlinky. Téměř okamžitě si bezmyšlenkovitě začala pobrukovat melodii jedné písničky, kterou si při sběru bylin vždy zpívala. Naučila se jí už kdysi dávno od malé skupiny potulných muzikantů, které potkala. Slova se naučila rychle a libíl se jí i název: Jarilo. Byla to veselá melodie, s opakujícím se rytmem. Během chvíle Marilia přirozeně přešla do zpěvu, přižemž přecházela po louce sem a tam, aby našla ty nejlépe vypadajcí byliny.

*Pomalu začínal mít plné zuby toho ruchu, jenž pohlcuje místní město, na základě čehož se rozhodl upustit trochu páry za jeho hranicemi. Ne že by nebyl na život ve městě zvyklý, právě naopak, ale vzhledem k otravnosti své sestry už mu snad ani nezbývalo nic jiného, než nasednout na koně a na zbytek dne vypadnout někam do lesů. Okolí procházel a projížděl už mnohokrát, ale kdoví proč se mu vždy povedlo objevit něco nového, což ještě více posílilo jeho zvědavost vůči zdejšímu kraji.

Ponořen ve svých myšlenkách ani nevnímal či nijak neřešil směr, kterým se ubíral, dokud nepocítil mírný pokles teploty, jenž ho přinutil pozvednout zrak vzhůru, díky čemuž zbystřil mohutná skaliska obrostlá stromy, avšak stále nezastavoval. Na tomto místě se neocitl poprvé, jelikož už několikrát předtím měl kolem cestu, ale nikdy se neobtěžoval hory před sebou více zkoumat, vždyť co by mohlo být na nich zajímavého… až do teď. Z nějakého důvodu ho tentokrát něčím zaujaly, možná jejich výška, majestátnost... těžko říct, ale až po chvíli si řekl, že se pokusí je pokořit. Teprve v tento moment lehce trhl s otěží a donutil tak koně zastavit, po čemž z něj slezl a nechal jen zde tak stát, přijímajíc riziko, že by klidně mohl utéct. Adenkin to však neřešil, namísto toho se rozešel vpřed do strmého kopce.*