*Když si Marilia uvědomila, že ona evidentně není důvod, proč se odhodlal sem vyšplhat, uvolnila se. Srp zasunula zpět do pouzdra na opasku. Při pozorování jeho chování se nubránila myšlence, že tenhle muž bude pravděpodobně z města, vzhledem k jeho lehce svrchovanému vystupování. Lidé z vesnice se takhle většinou nechovali. Rozhodla se ale, že se nad tím nebude více pozastavovat. Pro mnoho lidí byla jen dívka z venkova, v podstatě ještě dítě. Na druhou stranu si říkala, že není důvod proč by si měla připadat nějak podřízeně. Tady v horách ždáná společenská pravidla platit nemusela.

Z úvah jí vytrhl hlas onoho neznámého. Způsob mluvy jí ale v jejích domněkách jen potvrdil. Přesto zůstala u přátelského přístupu:* Znám? Inu, čas od času se do hor vypravím, mám tu své pohledávky. A zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by se sem vypravil vícekrát než jen jednou. *Odpověděla popravdě. Podívala se směrem kam muž naznačil a spatřila jí známou pevnost, která jak se zdálo, byla důvodem jeho cesty sem.* To je opuštěsné sídlo. * začala, zatímco do ruky brala košík a jeho obsah opatrně přikrývala býlím plántýkem, aby občasné poryvy silného větru neodvály některé z bylin pryč.* Od dob co já si pamatuju, nikdo tam už nežije. Prý to sídlo jeho páni opustili během nějakého útoku, ale to já s jistotou nevím. Nicméně parkrát jsem tam byla. Je to překvapivě zachovalá stavba. Kdysi to určitě bylo kásné a honosné sídlo. Přestože už si tu pevnost začal brát les zpátky pod svou vládu, stále to tam vypadá majestátně. *Marilia se zasněně dívala směrem k obrovské siluetě, když si vybavovala tamní prostory. Když si uvědomila, že se bezděčně odmlčela, zatřásla hlavou a pokračovala.* Teď už tam každopádně nic moc nezbylo. Zaprášené komnaty a prázdná nádvoří. Poklady co tam jsou teď nejspíš ocení jen lidé jako já. * usmála se Marilia a poklepala na košík ve své ruce.* A co tebe sem přivádí? Nemyslím to nějak zle, ale nevypadáš jako někdo kdo by se do takovýchto míst vydával moc často. *Zeptala se nezávazným hlasem a zároveň obsáhla volnou rukou prostor kolem sebe. Úmyslně přestala neznámemu vykat, po tom, co se ani neobtěžoval jí pozdravit. Rozhodla se, že mu zas takovou úctu projevovat nemusí a on si o ní nejspíš stejně myslí, že je jen protoučká dívenka. Tudíž mu to dost možná bude úplně jedno.*