Evelyn se natáhla rukou pro plášť, který muž sejmul z klisnina hřbetu. Pakliže jí ho dal, přehodila si ho přes ramena a zabalila se jako do deky. Sedla si u ohně trochu pohodlněji, se zkříženýma nohama a ruce natáhla před sebe, aby se je více prohřál oheň. "Jmenuji se Evelyn, ale to asi není to co chceš vědět," na okamžik se odmlčela, hlasivky jí stále trochu bolely. "Moji rodiče říkají, že se ... lidem jako já říká kožoměnci. Mě prý omylem proklela nějaká čarodějnice. Nevím jestli je o vůbec možné, ale asi na tom moc nesejde. Nikdo kromě mé rodiny toto neví, takže mohu žít alespoň částečně normální život," podívala se Evelyn znovu na muže s vážým výrazem, který jasně říkal, že chce aby to tak zůstalo. V tu chvíli jí napadlo, jestli nedělá strašnou chybu, že se právě popravdě svěřila cizinci. Nemohla vědět co teď udělá. Co kdyby odsuzoval, nebo dokonce zabíjel stvoření jako je ona. Neubránila se a při té představě se zatřásla. Zamračeným výrazem muže sledovala. Byla tu s ním úplně sama, kdyby jí chtěl zabít nic by mu nebránilo. "Já ... nic jsem neudělala," pokusila se říct sebevědomě, ale vyznělo to spíš jako pokus o alespoň slovná obranu.

Jak já tu tvrdohlavou klisnu miloval a zároveň nenáviděl. Byl to můj nejbližší společník, ale jakmile si mohla užít svobody, nevrátila se ke mně, dokud neměla dost. To mohlo trvat hodiny. Kdybych ji akutně nepotřeboval, bylo by mi to jedno. Pískal jsem, křičel její jméno, proklínal ji u všech bohů, co mi byli známi. Nic však nezabralo. Přes svůj křik jsem téměř neslyšel, že se mě ta dívka na něco ptá. Zarazil jsem se ve svém počínání a ohlédl se na ni. „Myslel jsem, že to nepůjde poznat.“ Odpovím ironicky, odvracejíce se zpátky ke tmavé siluetě mé Kilyn. Pustil se do volání znovu, nikoliv však sám. Dívka zapískala a můj prsten opět jemně zavibroval- docházela mi trpělivost s tvorem, který se mnou sdílel teplo ohniště. Ačkoliv jsem netušil, jak se jí to povedlo, Kilyn se vrátila zpátky. Nemohl jsem si nevšimnout, že to nejsem já, kdo je středem její pozornosti. Jakoby se dívala očkem po té dívce z bažin. Nechápavě jsem sledoval, co se tu teď přede mnou děje. Snad jen pomocí instinktů jsem sňal cestovní kabát, který jsem měl připevněný za sedlem.

„Tak co to k čertu si…?“ tázal jsem se s notnou dávkou hrubosti. Volnou rukou jsem plácl Kilyn, která zaržála a rozběhla se pryč. Všiml jsem si, že nikterak daleko. Očkem jakoby stále sledovala osobu, na jejíž pokyn se vydala k ohništi zpět. Bylo to zvláštní, nic takového jsem totiž za svůj dlouhý život ještě neviděl.

Za normálních okolností by Evelyn hlasitě protestovala vůči tomu, aby jí kdokoliv nosil. V tento okamžik ale pomoc uvítala a jakmile se znovu ocitla na zemi, v pokleku se přiklonila co nejblíže k ohni. Zároveň si mnula ruce, aby se v nich rozprousila krev. Podívala se na elfa a sledovala jeho pohled, který směřoval kamsi mimo tábor. Evelyn si všimla siluety koně. "Ty ... chceš aby se vrátila?" vzhlédla Evelyn znovu k muži. Tušila, že se jedná o klisnu, i když jistá si nebyla. Byl to jen odhad, i když ze zkušenosti věděla, že obvykle byl její první dojem správný. Znovu se zahleděla do tmy. Zhluboka se nadechla, narovnala a dlouze zapískala. Byl to zvuk, který se rychle zvyšoval a pak třikrát klesl dokud neodezněl. Evelyn se neubránila drobnému úsměvu, i když se stále třásla zimou. Sledovala jak se ze tmy ozval pomalý klus a za chvíli se ze tmy vynořila krásná klisna. Zastavila se pár kroků od ohniště. Evelyn se opět podívala zpět na muže. "Skutečně nejsem žádná Lesní panna, nebo cokoliv podobného. Já žiju ve městě. A bažinám se obloukem vyhýbám. Jen tentokrát ... jsem neměla na vybranou," řekla již ne tolik rozklepaným hlasem, i když stále seděla na zemi, s koleny přitaženými k hrudi.

"Nikdy nevíš, jsou to ženské vynalézavé, zejména pokud jde o lákání lidí do končin jako je... tato..." konstatuji suše, vzpomínajíc na jeden zážitek s lesní pannou. Krev v oděrkách na krku po laně mohla zvěstovat větší problém než jen bolest- mohla přilákat zdejší stvoření, což nebylo žádoucí. Sklonil jsem se do podřepu, stále však na ni koukajíce shora. Za mým prohlížením těla nestálo nic úchylného, pozornost jsem věnoval spíše předním končetinám, zkrátka jsem hledal další možná poranění. Má rychlá oční prohlídka v těchto světelných podmínkách vypadala pro ni přívětivě- žádná otevřená zlomenina, dokonce jsem si nevšiml ani krvácení.

"Pojďme odtud, nedaleko odtud jsem rozdělal tábor. Ohřeješ se a seženeme nějaké oblečení..." povím, pokusíc se ji zároveň vzít do náručí. Pokud mi to bylo umožněno, mínil jsem se do tábora vrátit stejnou cestou, jakou jsem přišel a u ohniště ji položil/posadil. To byl můj první úmysl. Druhý úmysl byl prostý, ale nesmírně těžký- přinutit Kylin, aby se vrátila z pastvin. U jejího sedla, které jsem zapomněl sundat, byl totiž připnut můj cestovní plášť. Nebylo to sice nic moc, ale lepší než sedět nahý, no ne?

Evelyn se pevně chytilia pevné země, jakmile jí neznámý pomohl dostat se ven. Zhluboka do plic nadechovala studený noční vzduch. Vzepřela se na loktech a nechala prudký záchvat kašle aby dostal z dýchacích cest veškerou vodu. "Já," začala sýpavě odpovídat otázce svého zachránce. "Kdybych byla Lesní stvoření, asi bych nezapadla do bažiny a nevolala o pomoc," dostala ze sebe přidušeně. Rukou si přejela po krku. Bláto v odřeninách příšerně pálilo. (Ale jsem naživu) pomyslela si Evelyn a skrz mokré prameny vlasů se poprvé pořádně podívala na svého zachránce. I když kvůli tmě nedokázala rozpoznat rysy obličeje, neušlo jí, že se právě nachází ve společnsoti elfa. "Děkuju," řekla konečně zase trochu svým vlastním hlasem. Pokusila se zvednout ze země. Sice tu byla všude tma, ale přesto si příliši nevědla rady s faktem, že je tu s naprosto cizím mužem úplně nahá, i když obalená bahnem a odřeninami na krku. Naneštěstí její pokus o postavená se na nohy dopadl podlomením se kolenou, takže se Evelyn nezbylo než si rukama na zemi obejmout kolena a schoulit se do klubíčka. Teď už mimo jiné i kvůli zimě. Morké tělo jí neskutečně záblo. Nezadržtlně se roztřásla.

Vida, podařilo se mi z klisny sundat lano, které jsem zahodil do jezírka, ve kterém nyní vázla. Jak dostat koně z bažiny, na to jsem neměl dost síly, té fyzické. Pohled koně by jiným trhal srdce vedví, neb já měl tužší kořínek. To, co však znepokojilo mě, byl křik, který klisna vydala- zněl lidsky. Odskočil jsem pár kroků zpět, instinktivně chopíc se rukojeti. Nevěděl jsem, co přesně to je, ale s jistotou to nebylo lidské. Když jsem ji však viděl, jak se zoufale snaží dostat ven, výraz v obličeji mi k obrazu běsnícího zvířete neseděl. Opatrně jsem našlapoval, než jsem se dostal zpátky do její blízkosti, pevně ji uchopil za předloktí a táhl ji na pevnou půdu. Tělo měla pokryté blátem a špínou, ale rysy člověka, respektive lidského těla, jsem poznal. Když bylo jasno, že je venku, pustil jsem jí předloktí a se zájmem si ji prohlížel. "Co jsi zač? Lesní panna?" zeptal jsem se se zájmem. Na mé tváři nebylo však vidět vzrušení či onen zájem, projevený v hlasy, což mohlo působit podivně, ba i hrozivě.

Evelyn si muže všimla teprve když se k ní přiblížil na vzdálenost pár kroků. Přestala sebou házet. Vytřeštěnýma očima ho sledovala. Úplně zapomněla na to, že se musí od lidí držet v téhle podobě dál. Zastřihala ušima, když na ní ten muž promluvil. S napjatými svaly si nechala lano z krku sundat. Byl to ohromná úleva pro dech. Ale stále cítila jak se propadá stále hlouběji do bahna. Sebrala všechny síly a snažila se zahrabat kopyty v bahně. Nešťastně se na muže před sebou podívala. Cítila jak se jí velkých očí pomalu koulí slzy z vyčerpání. (Takhle se ven živá nedostanu) proběhlo Evelyn hlavou. I kdyby jí ten cizinec chtěl pomoct, asi těžko by ven tahal koně. Jakmile si tohle pomyslela, ucítila známé zaškubání ve svalech a praskání v těle. Neubránila se výkřiku. Přeměna vždy byla trochu nepříjemná. Během pár okamžiků už znovu Evelyn cítila své lidské tělo. I když teď jí nejvvíce zajímalo jak se vynořit zpod kalné hladiny a dostat tak nad hladinu i zbytek svého těla a ne jednom ruku, ktero se jí podařilo natáhnout nad hladinu. Kalná voda jí pomalu začínala dusit. (Dneska asi umřu udušením) proběhlo naprosto nesmyslně Evelyn hlavou, když stále marně bojovala s lepivým dnem.

Když Slunce zapadlo, byl jsem už v mírně opilém stavu. Příjemné pocity dokázal zkazit hluk, který se neustále ozýval z bažin. Asi bych to ani neřešil, kdyby mě od počátku podivně nebrněl prst, na kterém jsem měl onen známý vědmácký prsten. To byla první věc, která mě zarazila. V hlavě jsem si mezitím snažil vybavit monstra, která by mohla takovýto zvuk vydávat. Vůbec jsem neuvažoval nad tím, že bych tam tehdy mohl naleznout koně, který prostě zapadl do bahenního jezírka.

"Takže si ještě budu muset čistit boty..." zakleji, když se konečně odhodlám k tomu, že se to vydám prozkoumat. Připnul jsem si tedy meč zpátky k pasu, toulec připevnil na záda a luk si ponechal v ruce společně s jedním šípem, který jsem měl připravený k rychlé a smrtelné střelbě, bude-li třeba. Byla už tma, ale vzít z ohniště hořící kus dřeva a svítit si na cestu, to jsem se věru neodvážil. Na mé straně byly tři výhody: moje smysly, můj prsten a zkušenosti s tichým pohybem. Nutno říct, že alkohol mi smysly trochu otupil- nikoliv však dostatečně, aby byly plně nepoužitelné. Potichu jsem procházel bažinami, snažíc se chodit co nejblíže u stromů.

S každým krokem, co jsem byl mladé klisně blíže, mi prstýnek vibroval čím dál tím silněji. Měl jsem zlou předtuchu- toto nikdy nevěstilo nic dobrého. Nakonec jsem spatřil zdroj hluku. Klisna v bažině? "Asi se zaběhla..." pomyslel jsem si v ten moment. Smyčka kolem krku jenom potvrzovala to, co jsem si myslel, ale jedna věc tu pořád neseděla- proč mi stále vibruje prsten? Nebyla mi známa stvůra v těle koně. Pak tu byla tedy druhé varianta, daleko horší. Napadlo mě totiž, že ona klisna je jen návnada, na kterou se mě snaží něco nalákat. Když jsem však z bezpečné vzdálenosti, ukryt za stromem, koukal na to nebohé zvíře, zželel jsem. Tak krásné zvíře si nezaslouží takovýto osud. Schoval jsem šíp do toulce, luk upevnil na záda a místo toho tasil meč. Kdyby Efialt žil, nejspíš by mi teď za tu pitomost jednu vrazil.

Při chůzi jsem si dával pozor, kam našlapuji a přitom očima střílel z jednoho místa na druhé, kdyby byla moje druhá úvaha správná. Nikoho jsem však nespatřil. Až nyní, když jsem byl pár metrů od klisny, jsem se věnoval plně jí. Rozhodl jsem se udělat další hloupost, schovat čepel zpátky do pochvy. "Ty si ale krásný vraník, komupak asi patříš?" zeptám se klisny, aniž bych čekal odpověď, vždyť je to přeci zvíře! Sundal jsem si rukavici a s nataženou rukou se pomalu blížil až k její hlavě. "Uklidni se. Sundám ti ten provaz z krku." řeknu bezbarvým tónem hlasu. Pokud mě nechala, pokusil jsem se ji lano z krku sundat. Pokud ne, doufal jsem že volným kopytem netrefí rozkrok. Prsten na mé ruce se div nezbláznil, když jsem byl doslova na dosah ruky. V ten moment jsem si uvědomil, že klisna je zdrojem magického vzruchu, ale tento fakt jsem připisoval tomu, že může patřit mágovi z města.

Mezi stromy se pomalu, klopýtavě hýbal velký černý stín. Evelyn ve svépodobě vrané klisny kráčela po suché cestičce mezi bahnitými jezírky. Hlavu měla svěšenou k zemi, na chůzi vynakládala veškeré své úsilí. Celá byla obalená prachem a bahnem. Nejhorší ale byla smyčka lýkového lana kolem krku, které jí zabraňovalo volně dýchat, a jehož zbylou část táhla po zemi za sebou. Ještě stále cítila potůčky potu po celém těle, od zběsilého útěku. Tohle se jí stalo poprvé. Dnes ráno se vydala z města jako již mnohokráte předtím, aby na chvíli unikla a mohla si dovolit se přeměnit, což jednou za čas prostě potřebovala. Cítit svobu a volně se proběhnout po pláních. Všechno zpočátku vypadlo obyčejně. Vypravila se z města, na kraji bažin nechala své oblečení, aby si ho při přeměně nezničila a také aby si ho pak znovu mohla vízt zpět a v klidu se vrátit. Prožila krásný den, kdy nenarazila ani na živáčka a užívala si první jarní parprsky. Ale odpoledne se vše úplně obrátilo. V klidu podřimovala na sluníčku, když nejdříve ucítila a pak i slyšela lidi. Dřív než se stačila vzpamatovat a zvědnout ze země, hnala se k ní skupina farmářů na koních s přichystanými lasy. V duchu si Evelyn nadávala, že nebyla opatrnější. Samozřejmě, že když lidé uvidí volně pobýhajícho, nejspíše divokého koně, chopí se příležitosti. Dala se na útěk, který naštěstí pro ní skončil úspěšně, ale ne bez bolesti. Lidem se ztratila až když vběhla do bažin. Tam se za ní neodvážili. Tím se sice zbavila pronáslehovatelů, ale ani pro ní nebyly bažiny bezpečným útočištěm. Už hodiny tu bloudila, kopyta obalená bahnem, poškrábaná od větví křivých stromů. Marně se snažila vymyslet co teď bude dělat. Nebyla schoná najít cestu ven, natož místo, kde nechala své oblečení. Když se začalo stmívat, rozhodla se, že tu někde bude muset najít kde přenocuje a ráno se vydá k nějaké vesnici, kde se jí snad podaří oděv ukrást. Jinou variantu neviděla.

A tak, už po západu Slunce bloudila mezi stromy klisna v zuboženém stavu, snažíc se najít suché místo. Její pomalou klopátavou chůzi přerušil uvolněný drn, který se pod její přední pravou nohou sesunul do kalné vody bahnitého jezírka. Evelyn při pádu do studené vody zamrazilo. Ucítial jak se do bahna propadla až po plece. Vyděšeně zaržála. Prudce sebou trhala, aby se z bažiny dostala. Z hrdla se jí vydralo další zoufalé zaržání. Přes napjaté svaly cítila jak jí lano dře na kůži, ale bojovala dál.

Cesta ze Sine Dhil do Hortharu, hlavního města, nepatří k těm nejkratším. Kůň cválal tři dny, než jsem se dostal k bažinám. Mé oči opět spatřily dávno opuštěné ruiny. Zastavil jsem koně na pahorku a chvíli se kochal výhledem, nostalgicky vzpomínal na poslední návštěvu tohoto místa. Pod koženou zbrojí mě zapálila dlouhá jizva, táhnoucí se od břicha po prso. „Tehdy jsem byl asi nejblíž smrti.“ pronesu spíše pro sebe. Tehdy se ve městě usadil upír vyššího řádu. Boj to byl tuhý, ale nakonec jsem to byl já, kdo vzešel jako vítěz. Z bažin se jako vždy ozývaly zvuky divé zvěře, šeptajících stromů a stvůr, které čekaly na hlupáka, který do nich vkročí.

Sesedl jsem z koně, jelikož jsem se rozhodl, že dnes přenocuji zde, hledět na noční město, to jsem si nemohl nechat ujít. Ještě než Slunce zapadlo za obzor, tábor byl založen. Unavený kůň spásal trávu v přilehlém okolí, k bažinám se však neodhodlal. Já mezitím sňal ze zad luk, toulec s šípy a odepnul meč z pasu. Vše jsem položil dost blízko u sebe, v případě nouze jsem chtěl mít zbraně hned po ruce. Plápolající oheň barvil mé tváře do červena a já si užíval onu vůní hořícího dříví. Připomínalo mi to Sine Dhil, jediné místo, kde které jsem skutečně mohl vždy brát jako domov. S Efialtem, mým zesnulým mistrem vědmákem, jsme takto sedávali každý večer a já dychtivě poslouchal jeho hrdinské příběhy o zabíjení ukrutných příšer. Jak naivní jsem tehdy byl. S odstupem času jsem totiž na těchto příbězích přestal cokoliv shledávat hrdinským. Když teď byla volná chvíle, vytáhl jsem malou láhev s hnědavě zbarvenou tekutinou. Proti světlu z ohniště jsem si prohlížel její propustnost. Světlo skrz ní téměř neprošlo a mě se na tváři objevil široký úsměv. „Tak to je tak akorát zralá.“ problesklo mi hlavou a otevřel jsem ji, načež jsem si dopřál prvního doušku. Pálilo to jako čert, jen co je pravda. Když jsem to pil poprvé, nemohl jsem se dobré dvě minuty ani pořádně nadechnout. Poklidně jsem tedy seděl, popíjel a sledoval rodné město.