Evelyn se natáhla rukou pro plášť, který muž sejmul z klisnina hřbetu. Pakliže jí ho dal, přehodila si ho přes ramena a zabalila se jako do deky. Sedla si u ohně trochu pohodlněji, se zkříženýma nohama a ruce natáhla před sebe, aby se je více prohřál oheň. "Jmenuji se Evelyn, ale to asi není to co chceš vědět," na okamžik se odmlčela, hlasivky jí stále trochu bolely. "Moji rodiče říkají, že se ... lidem jako já říká kožoměnci. Mě prý omylem proklela nějaká čarodějnice. Nevím jestli je o vůbec možné, ale asi na tom moc nesejde. Nikdo kromě mé rodiny toto neví, takže mohu žít alespoň částečně normální život," podívala se Evelyn znovu na muže s vážým výrazem, který jasně říkal, že chce aby to tak zůstalo. V tu chvíli jí napadlo, jestli nedělá strašnou chybu, že se právě popravdě svěřila cizinci. Nemohla vědět co teď udělá. Co kdyby odsuzoval, nebo dokonce zabíjel stvoření jako je ona. Neubránila se a při té představě se zatřásla. Zamračeným výrazem muže sledovala. Byla tu s ním úplně sama, kdyby jí chtěl zabít nic by mu nebránilo. "Já ... nic jsem neudělala," pokusila se říct sebevědomě, ale vyznělo to spíš jako pokus o alespoň slovná obranu.