Hraničiar stúpal za Damienom do kopca keď, uzrel že pomaly stoja pred hradnými bránami, Aragorn sa zháčil. /Možno si splietol cestu, alebo žeby sa opil z čaju/ pomyslel si a sledoval svetlá z hradných oblokov. ,,Sme tu správne?" spýtal sa a nervózne postával v tieňoch hradieb. Začul Damienovu otázku, na ktorú plánoval svoju odpoveď. ,,Najnebezpečnejšia výprava... Všetky sú svojim spôsobom nebezpečné, ale spomínam si na jednu cestu na juh. Bolo to už pár rokov čo som sa vybral hlboko na juhovýchod, pátral som po odpovediach. Ale namiesto toho ma na pražiacom južanskom slnku očakával štrkáč alebo nejaká iná potvora. Takmer som umrel, ale nejak som sa z toho dostal. A potom cesty na sever, kde sa na ľadovcových pláňach preháňajú vlci a iné krvilačné beštie." uvedomil si, že povedal až príliš a zmĺkol.

Když viděla že se na ni všichni vykašlali vzala si svoje věci a vydala se zpět o kouzelného lesa, když se dozvěděla že Marilia má stejnou práci jako ona byla ráda.

Cesta se ubírala do kopce a po chvíli už mohli oba vidět světla v dáli, pochodně a lucerny, které osvěcovaly hradby kolem královského nádvoří a hradu. Světýlka se každou chvíli přibližovala. Jaro se sice pomalu rozjíždí, ale noci jsou stále chladné, a tak si Damien přitáhl plášť blíže k tělu. “To zní zajímavě a nebezpečně zároveň. Asi jako všechny vaše výpravy, hádám.” Pousmál se a věnoval mu krátký pohled, než zase vzhlédl k hradbám, které se blížily. “Co byla na vašich výpravách asi ta nejnebezpečnější věc? To nejhorší, o čem se vám dodnes zdají noční můry, pokud tedy něco takového máte.” Zeptal se do ticha, s upřímným zaujetím v hlase.

Roulúčil sa s Mariliou a prívetivým podnikom a vybral sa z dverí ako prvý na svieži nočný vzduch, Na hlavu si dal kapucňu svojho plášťa a počkal vonku na Damiena, ktorý sa slušne rozlúčil s majiteľkou podniku. /Keby niektorý si cenili prácu obyčajných ľudí ako tento chlapec, tento svet by bol hneď veselším./ pomyslel si a videl ako Damien vyšiel z podniku a svoje strieborné vlasy zahalil pod kapucňou svojho plášťa, ktorý bol zjavne nový, bez jedinej chybičky. Hraničiar sa postavil do svetla, ktoré sa rozlievalo z akéhosi podniku a počkal, kým Damien prejde ako prvý, lebo on sa vo svojom rodnom meste vyznal viac ako túlavý hraničiar zo severu. ,,Mne dlhé cesty nevadia a určite to nebude také náročné ako prechod ľadových plání na severe." povedal a spomenul si na jednu z mazivých výprav. Kráčal za Damienom a hraničiar si všimol, že cesta stúpa prudko do svahu.

Damien uznale přikývl. Věděl, že to s ním jeho rodina myslela dobře, a taky věděl, že jeho rodina myslela na dobro Hortharu, takže ho musela celá královská rodina - tedy i Damien - správně reprezentovat. Stočil svou pozornost k zrzavé dívce, která se také chystala k odchodu. Usmál se na ni, a lehce se v sedě poklonil, jen aby se zdvořile rozloučil a když odcházela tak vstal. "Moc rád jsem vás poznal a určitě se brzy uvidíme. Mějte bezpečnou cestu." Usmál sena ni a když odešla, tak se znovu posadil, ač jen na krátko. Pak se zasmál a zavrtěl hlavou. "Proč byste platil vy? Já vás zvu." Zazubil se a vstal. "Jenom zaplatím a můžeme vyrazit." Zamířil k menší pokladničce u kuchyně, kde se vařily čaje a menší pochoutky, a vytáhl z kapsy měšec. Sáhl dovnitř a vytáhl pár zlaťáků, ani nekoukl na to kolik jich vytáhl a položil je ke kasičce ženy, která za pokladnou seděla. "Oh, vaše výsosti, to je trochu více štědrosti, než by jeden za černý čaj čekal." Pousmála se starší žena a Damien jen mávl rukou. "Určitě to obnáší více práce, než pouze ten čaj uvařit." Zazubil se a pak se otočil k odchodu. "Můžeme jít." Usmál se na hraničáře a vyšel ven z čajovny. Vzduch již byl chladnější, a zvedl se vítr, který rozcuchal chlapcovy stříbrné vlasy. Sice nemusel do jisté hodiny večerní být doma, či s sebou mít stráže, avšak jeho matka vždy prosila, aby si na sebe dával pozor, a aby si alespoň za tmy nasadil kápi, aby 'noční lidé' (tak nazývala spíše bujné opilce a pak až i násilníky) nepoznali, že jde o druhého syna krále Hortharu, a Damienovi něco neprovedli. A tak jak chlapec své matce slíbil - nasadil si kápi svého pláště a otočil se, jestli je Aragorn za ním. "Cesta to je trošku delší, ale to pivo za to stojí, věřte mi." Pousmál se a vydal se na cestu. Hraničář by určitě nečekal, že to nejlepší pivo najde zrovna ve sklepení královského hradu, kam Damienova cesta mířila, ač to Aragorn ještě nevěděl.

"Bylo mi ctí vás oba poznat, snad se ještě setkáme," řekla s úsměvem Marilia když se oba chystali odejít, patrně do podniku, kde budou servírovat i něco ostřejšío než čaj. Rychle vyklouzla ze svého místa a na záda si hodila plátěný vak se svými věcmi. Ve dveřích se ještě zastavila a zavolala na oba: "A kdyby náhodou někdo z vás měl cestu kolem mého skromného příbytku, oba jste vítáni," usmála a zamávala jim na rozloučenou. Pak už vstoupila do chladného večerního vzduchu. Na ulicích už byla tma a celková nálada se změnila. Marilia se tedy rychle vydala směrem, který ji Damien popsal, aby co nejdřív byla v pokoji, který si pronajme. Dnešní noc hodlala strávit v teplé a bezpečné posteli.

,,To by som bol rád, je škoda, že ľudia sa príliš o svoje deti boja, ale od toho sú. A navyše, myslím, že tvoja rodina to myslí dobre." povedal hraničiar. Videl, že ryšavovláska sa zdržala konverzácie. Pozrel sa z obloka, ulice boli ponorené do tmy a on zatúžil sa pohnúť ďalej. ,,Práca skončila a ľudia často chodia si von užiť. Začne to žiť." povedal Aragorn pokojne a vypočul si Damienov návrh. ,,Pôjdeme teda? Platím ja." oznámil a pokojne vstal. ,,Ďakujeme za spoločnosť, ale my asi pôjdeme." povedal a Damien ho nalákal na kvapku dobrého moku, ktorým si schladí hrdlo po celodennej námahe. ,,Tak ma veď." poznamenal hraničiar a vybral sa smerom k dverám.

Povzdechl si. "No doufám, že se mi někdy poštěstí alespoň vyjít z bran tohoto města, i když mám Horthar rád, nejsem zrovna udělaný na to sedět, nebo se stát králem, což by mě stejně nečekalo, jelikož na to tu je můj starší bratr." Pousmál se, i když tento úsměv byl spíše neutrální - ani veselý, ani radostný, ani smutný, prostě spíše takový ze slušnosti. "Hraničář ze mě sice nikdy nebude, ale cestoval bych rád." Kývl hlavou a pak koukl na zrzavou dívku, která od konverzace spíše ustoupila. Venku již byla úplná tma až na světélka z oken domů, ohnisek a svíček. Venkovní 'noční' život začal ožívat a už mohl být slyšet zpěv a řeči již opilých občanů, kteří si tímto krátili noci, či užívali a veselili. "V této noční době se toto město vždy změní." Pronesl tiše, jakoby se zamyslel, avšak dostatečně nahlas, aby to bylo slyšet. Pak si však něco uvědomil a kouknul zase na Aragorna. "Proč vlastně hraničář jako vy sedí zde v čajovně, když byste určitě radši nějaké dobré pivo?" Pousmál se. "Jestli chcete, můžeme se někam stavit, znám úplně to nejlepší místo." Lehce se ušklíbl a kývl směrem z okna. "Avšak pouze, jestli máte chuť." 

Aragorn sa pozrel na Damiena, síce nevedel, čo je to panský život a nevedel, čo je to byť pod neustálym dozorom, zdalo sa mu, že chlapcovi svojim spôsobom rozumie, dalo by sa povedať, že tiež bol štvancom, štvancom svojich rodičov a služobníctva. Tmavovlasý hraničiar si opäť potiahol z fajky a pozrel sa na chlapca vážnym pohľadom. ,,Som sám, samotársky lovec, osamelý vlk. Uznávam, vyrastal som v ústraní a ty v sláve a spoločnosti mnohých ľudí, je to tvoja prirodzenosť." povedal hraničiar pokojne. Cítil sa zvláštne. A sám nevedel, čo na to poveda´t, popravde, prišlo mu Damiena ľúto. /Je ako vtáča v zlatej klietke, strážia si ho ako oko v hlave a pritom nevidia, ako chradne bez dobrodružstva a objavovania./ pomyslel si posmutnele. ,,Nemusíš byť sám, na cestách poznáš mnoho ľudí, hraničiarov, pútnikov, cestovateľov, možno aj nejakých priateľov, je pravda, že cesty sú nebezpečné, zbojníci, vrahovia, násilníci. Preto musíš mať v ruke zbraň." povedal múdro. ,,Boli to dobrí muži, zo severu odkiaľ pochádzam. Ich cesty sa často krížili s mojimi." dodal, /Ako niekto môže vyjadrovať ľútosť nad niekým, koho nepoznal?/ pomyslel si.

Zamyšleně hraničáře sledoval, i když tentokrát byl hlavou přítomen v tom, co Aragorn povídal. Pomalu přikývl. "Rozumím, že taková práce něco obnáší. A taky, jsem povětšinou společenský tvor, a většina hraničářů, které jsem tedy znával, vždycky mi povídali, že světem chodí snad pořád sami. Taky jste většinou sám?" Zeptal se s upřímným zaujetím v hlase. "Protože, pravda je, že někdy mě společnost ve které jsem trochu unavuje, ale být tak dlouho sám by mi asi trochu vlezlo na mozek." Přiznal se a povzdechl si. Přes to všechno to vypadá, že bude jako celá jeho rodina muset tvrdnout celý zbytek jeho života hlavně na hradě. "Je mi líto vašich přátel, snad našli pokoje kdekoliv, kde je jejich duše zavedly." Kývl hlavou a tentokrát se přestal úplně usmívat. Jakoby i když přátele Aragorna neznal, z tónu jeho hlasu na Damiena padla vážnost, která se najednou všude rozprostřela a Damienovo srdce zatížil smutek.

Marilia s tak trochu zasněným úsměvem poslouchala slova Damiena. Když mluvil o rovnosti, souhlasně přikývla. Když se pak představil jako princ, neubránila se překvapenému výrazu. Ale vzápětí dala uvolněným gestem dala jasně najevo, že hodlá recpektovat jeho přání, aby byl brán jako jim rovný. (Konec konců, kdyby chtěl abychom mu skládali poklony, vůbec by se s námi takhle nezačal bavit) prolétlo jí hlavou. Když se pak slova chopil Aragorn, jen tiše seděla a poslouchala. Cosi na něm jí přišlo takové vážné. Zasloužil si úctu. Rozhodla se tedy, že nechá oba muže, aby mluvili o čem oni uznají za vhodné. Marilie přišlo, že jakýmsi zvláštním způsobem mají oba něco společného, přestože každý žil úplně jiný život.

Aragorn často odpočúval cudzie rozhovory, ale slová boli venované Marilii, nie jemu a tak sa to rozhodol rešpektovať a počkal kým chlapec dohovorí. Pár informácii ma však nesmierne zaujalo. On vyrastá na hrade a je princom, napriek tomu, by som to naňho nepovedal, možno syn nejakého lordíka z tramtrárie či odniekaľ zo zadku sveta, ale princ? Hraničiar bol rád, keď sa k nemu ľudia správali slušne, veľa slušnosti v živote nezakúsil a to bolo čo povedať. /Má sen, odísť a prejsť sa slobodne po krajine bez ochranky, taký normálny život. A ja utekám pred tým kým som, unikám pred tieňmi, ktoré mi boli súdené?/ pomyslel si hraničiar a pozrel sa na chlapca, ktorý sa volal Damien. ,,Je to ťažká práca a nie je nezvyčajné, že hraničiara jednoducho zabijú. Vraždy, násilnosti a všeliaké iné odpornosti sú na dennom poriadku." povedal hraničiar sťažka, akoby naňho dosadli roky, ktoré ho ťažili. ,,Mal som priateľov, pomreli, život nie je rozprávka." poznamenal si skôr pre seba.

Srdečně se zasmál. "Tak to budu moc rád, určitě se stavím." Mrkl na ni a pak ji zaujatě naslouchal. "Páni, to musí být taky dřina. Ale řekl bych, že šikovná dívka jako vy už se vyzná. Je to pravda, někdy přemýšlím proč vlastně vznikají boje a spory. Přesto, že chápu, že ne každý s každým vychází a ani nemusí, ale proč riskovat životy, kvůli každému sebemenšímu sporu, či úhoně. Podle mě na každém životě záleží, a lidi by se měli respektovat, ať jsou z jakékoliv řady lidí, od šlechty po- no kohokoliv. Všichni by si měli být rovni." Povzdechl si. Rovnost byla věc, která Damiena zatěžovala již od úzkého věku, když zahlédl jak nadřízeně mluvil jeho otec s jedním ze sluhů. Hlavně protože šlo o jednoho ze Damienových spřátelených zaměstnanců v hradě, si chlapec uvědomil, jak vlastně jeho rodina sluhy bere, a jak se k sobě lidi na světě chovají. Damien si uvědomil, že se zase trochu zamyslel, a znovu sebou trhl. Dopil svůj černý čaj a znovu pohlédl na dívku. "No, ano. Jsem z hradu. Vlastně jsem i princ, ale popravdě nerad to takhle říkám, lidem, kteří mě neznají. Nemám rád, když se na mě lidé dívají jako na prince, když bych spíš radši aby se na mě dívali jako na občana, či přítele." Nervózně se pousmál a jeho veselý výraz trochu poklesl. Pak znovu pohlédl na hraničáře. "Ano, vím že to je nebezpečné. Znám, nebo znal jsem, plno hraničářů, a vím, že se nevrací zrovna pravidelně, ale některé jsem neviděl tak dlouho, že už mi to až nahání starosti. I přesto - vyjet ven bez jakéhokoliv hlídání či pokynů od jiných lidí, je můj sen už od dob kdy jsem býval chlapec. Možná se mi to jednou splní." Pozitivně se pousmál, ale na jeho obličeji stále byla poznat starost.

Aragorn sa pozeral na chlapca, ktorý striedavo rozprával s ryšavovláskou Mariliou a očividne zanedbaným hraničiarom. Vonku sa stmievalo a posledné lúče slnka sa mihli za oknami, kým sa stratili za obzorom. Aragornovi tmavá noc nevadilia, predsa, bol hraničiar a obvykle putoval v noci. Aragorn videl ako sa striebrovlasý chlapec díva na hraničiara. Akoby ho chcel preskúmať až do hlbín jeho srdca, akoby chcel vedieť, kým Aragorn je. ,,Rozumiem, čiže ty si vyrastal na hrade ak tomu správne rozumiem a chcel by si sa toho života zbaviť, zakúsiť ako chutí sloboda. Áno sloboda, že to pekne znie? Ale pravda je trpká. Nie je to zábava, prežiť v tomto drsnom svete." povedal Aragorn zamyslene.

"Kdyby jste měl cestu kolem, určitě se stavte. Bude tam na vás čekat šálek černého čaje," kývla Marilia s úsměvem směrem k jeho pití, které měl právě před sebou. "Děkuji za doporučení, určitě se podle toho zařídím. Máte dobrý odhad, skutečně, někdo jako já si musí najít bezpečné místo," řekla s uřpímným vděkem Marilia. "A co já dělám? No, řekněmě, že jsem bylinkářka, nebo léčitelka, chcete-li. Byliny a ranhojičství je to jediné ,čemu skutečně rozumím, takže nebezpečí se vždy obloukem vyhýbám. Proto se také do města vydám jen když je to nezbytné. Na druhou stranu, často už jsem dávala zpět dohromady lidi potrhané z šarvátek, nebo dokonce i z bojů. Ale stále jsem raději, když se lidé dokáží dohodnout. Kdo má pak spravovat ty kosti?" dodala s jasnou nadsázkou nakonec Marilia. Pak se ale pozastavila nad poznámkou Damiena věnovanou Aragornovi. "Vy jste z hradu?" pootočila nepatrně hlavu s trochu překvapeným výrazem.

"Tak možná bych to příště mohl být já, kdo vás jako poutník navštíví, už dlouho jsem chtěl podniknout nějakou cestu na sever. Co vy vlastně děláte?" Pousmál se. "No, slyšel jsem že dobrý nocleh, kde máte zaručeno i bezpečí, a že vám nikdo nic neukradne, se nachází pouze chvilku odtud u velké jízdárny. Dívka jako vy by určitě neměla spoléhat na každou ubytovnu v tomto městě. Je to krásné město, plné dobrých lidí, ale nikdy nevíte na koho v těchto dobách narazíte." Zatvářil se trochu starostlivě, pak se však zase pousmál a znovu pohlédl na muže, který si tentokrát sundal i kápi, takže Damien si mohl pořádně prohlédnout mužův obličej. Jeho tvář měla mužné rysy a Damien by i bez toho, aniž by mu to Aragorn musel říkat, poznal, že jde o hraničáře. "Ano, nemyslím si, že je to čajový dýchánek, ale určitě je to větší svoboda, než každodenní předstíranou slušnost." Lehce se zasmál a naklonil hlavu. (Skoro bych řekl, že už jsem ho zde viděl. Nebo to nebylo zde? Muselo to být už dávno..) Dal chvíli prostor svým myšlenkám, než se vrátil zpět do reality a pohlédl ven z okna. Slunce se ztrácelo za mraky, což způsobilo, že se po okolí rozmístilo spíše šero, což pro Damiena vždy znamenal pokles nálady. To na sobě však nenechal znát a znovu nasadil příjemný úsměv.

Posunul sa z rohu aby lepšie videl na chlapca a zhodil si z hlavy kapucňu, ukázala sa hriva tmavých vlasov, kde tu popretkávaná šedinami. ,,Áno som hraničiar." potvrdil slová mladého chlapca, teda, rád by povedal mladíka, ale stále mu to nejako zachádzalo do toho chlapca. ,,Byť hraničiarom je pekná robota, hoc namáhavá a často krát aj nebezpečná. Mám ju rád, ale prenasledovaného občas mrzí nedôvera, ktorú k nemu ľudia chovajú a on zatúži po priateľstve." povedal pokojným hlasom. Prebodol chlapca šedými očami, akoby ho skúmal. Jeho pohľad bol chladný, avšak skúmavý, pozeral sa ako chlapec vyslovuje hraničarovo meno a akoby sa snažil na niečo, alebo na niekoho spomenúť. ,,Či som bol na kráľovskom hrade? Bol som na mnohých hradoch a pevnostiach, stával som pod hradbami a pred bránami palácov, ale dovnútra ma nepustili." priznal sa, ale tón jeho hlasu ostával nezmenený.

"Inu, mnoho lidí tak daleko od měst a vesnic nežije. Ale čas od času mě kolemjdoucí poutníci navštíví. Ale já jsem tam šťastná," odpověděla s úsměvem Marilia na otázku. "Dnes ale budu muset noc strávit někde ve městě, byla by to moc dlouhá cesta a v noci raději sama nechodím," dodala ještě, ale spíše jen sama k sobě, jakoby si to připomínala. Její pozornost teď ale zaujala Damienova otázka směřovaná na Aragorna. Nenápadně se též na Hraničáře podívala. (Co myslel tím na královském hradě? Že by byl ten Damien z hradu?) kladla si sama sobě v hlavě otázky. Na venek ale jen s přátelským výrazem oba pozorovala.

Upil svého čaje, který pomalu ale jistě chladl a svůj veselý pohled zase zaměřil na osoby u vedlejšího stolu. "Hraničář? To jste určitě velmi šťastný, ne? Taky mám někdy chuť se zvednout a cestovat přírodou, prozkoumat plno míst a přinést si záživné příběhy." Pousmál se a na moment se zahleděl z okna, než zase pohlédl na dívku. "U magického lesa?" Nadzvedl obočí. "Tam jsem byl bohužel pouze jednou a velmi dávno, jak se tam dnes žije?" Zeptal se se zvědavým tónem v hlase. Opřel si loket o stůl a podepřel si bradu o dlaň. "Aragorn?" Zašeptal si jméno hraničáře. "Aragorn." Řekl zamyšleně znovu a trochu více nahlas, jakoby mu jméno bylo povědomé. "Vy... byl jste již někdy v královském hradě?" Nadzvedl obočí a prohlédl si muže.

"Z okolí bych úplně netvrdila," zakroutila halvou Marilia a pokračovala. "Já žiji u magického lesa, takže ve městě se pohybuji spíše vyjímečně," napila se opět svého čaje. Trochu překvapeně se otočila na Hraničáře, který se nyní tomuto mladíkovi představil jinak než původně jí. Po krátkém pohledu ale opět svojí pozornost obrátila zpět ke keramickému hrnku ve svých rukách. (Lidé, kteří se toulají mají mnoho jmen) uzavřela tu věc ve svých myšlenkách a rozhodla se tím dále zabývat nebude. Už takhle Chodce, tedy Aragorna jak se právě představil obtěžovala otázkami dost. Marilia tušila, že člověka jako je on naštvat nechce. Raději se tedy napila posledního doušku svého šalvějového čaje.