Hraničiar stúpal za Damienom do kopca keď, uzrel že pomaly stoja pred hradnými bránami, Aragorn sa zháčil. /Možno si splietol cestu, alebo žeby sa opil z čaju/ pomyslel si a sledoval svetlá z hradných oblokov. ,,Sme tu správne?" spýtal sa a nervózne postával v tieňoch hradieb. Začul Damienovu otázku, na ktorú plánoval svoju odpoveď. ,,Najnebezpečnejšia výprava... Všetky sú svojim spôsobom nebezpečné, ale spomínam si na jednu cestu na juh. Bolo to už pár rokov čo som sa vybral hlboko na juhovýchod, pátral som po odpovediach. Ale namiesto toho ma na pražiacom južanskom slnku očakával štrkáč alebo nejaká iná potvora. Takmer som umrel, ale nejak som sa z toho dostal. A potom cesty na sever, kde sa na ľadovcových pláňach preháňajú vlci a iné krvilačné beštie." uvedomil si, že povedal až príliš a zmĺkol.

Když viděla že se na ni všichni vykašlali vzala si svoje věci a vydala se zpět o kouzelného lesa, když se dozvěděla že Marilia má stejnou práci jako ona byla ráda.

Cesta se ubírala do kopce a po chvíli už mohli oba vidět světla v dáli, pochodně a lucerny, které osvěcovaly hradby kolem královského nádvoří a hradu. Světýlka se každou chvíli přibližovala. Jaro se sice pomalu rozjíždí, ale noci jsou stále chladné, a tak si Damien přitáhl plášť blíže k tělu. “To zní zajímavě a nebezpečně zároveň. Asi jako všechny vaše výpravy, hádám.” Pousmál se a věnoval mu krátký pohled, než zase vzhlédl k hradbám, které se blížily. “Co byla na vašich výpravách asi ta nejnebezpečnější věc? To nejhorší, o čem se vám dodnes zdají noční můry, pokud tedy něco takového máte.” Zeptal se do ticha, s upřímným zaujetím v hlase.

Roulúčil sa s Mariliou a prívetivým podnikom a vybral sa z dverí ako prvý na svieži nočný vzduch, Na hlavu si dal kapucňu svojho plášťa a počkal vonku na Damiena, ktorý sa slušne rozlúčil s majiteľkou podniku. /Keby niektorý si cenili prácu obyčajných ľudí ako tento chlapec, tento svet by bol hneď veselším./ pomyslel si a videl ako Damien vyšiel z podniku a svoje strieborné vlasy zahalil pod kapucňou svojho plášťa, ktorý bol zjavne nový, bez jedinej chybičky. Hraničiar sa postavil do svetla, ktoré sa rozlievalo z akéhosi podniku a počkal, kým Damien prejde ako prvý, lebo on sa vo svojom rodnom meste vyznal viac ako túlavý hraničiar zo severu. ,,Mne dlhé cesty nevadia a určite to nebude také náročné ako prechod ľadových plání na severe." povedal a spomenul si na jednu z mazivých výprav. Kráčal za Damienom a hraničiar si všimol, že cesta stúpa prudko do svahu.

Damien uznale přikývl. Věděl, že to s ním jeho rodina myslela dobře, a taky věděl, že jeho rodina myslela na dobro Hortharu, takže ho musela celá královská rodina - tedy i Damien - správně reprezentovat. Stočil svou pozornost k zrzavé dívce, která se také chystala k odchodu. Usmál se na ni, a lehce se v sedě poklonil, jen aby se zdvořile rozloučil a když odcházela tak vstal. "Moc rád jsem vás poznal a určitě se brzy uvidíme. Mějte bezpečnou cestu." Usmál sena ni a když odešla, tak se znovu posadil, ač jen na krátko. Pak se zasmál a zavrtěl hlavou. "Proč byste platil vy? Já vás zvu." Zazubil se a vstal. "Jenom zaplatím a můžeme vyrazit." Zamířil k menší pokladničce u kuchyně, kde se vařily čaje a menší pochoutky, a vytáhl z kapsy měšec. Sáhl dovnitř a vytáhl pár zlaťáků, ani nekoukl na to kolik jich vytáhl a položil je ke kasičce ženy, která za pokladnou seděla. "Oh, vaše výsosti, to je trochu více štědrosti, než by jeden za černý čaj čekal." Pousmála se starší žena a Damien jen mávl rukou. "Určitě to obnáší více práce, než pouze ten čaj uvařit." Zazubil se a pak se otočil k odchodu. "Můžeme jít." Usmál se na hraničáře a vyšel ven z čajovny. Vzduch již byl chladnější, a zvedl se vítr, který rozcuchal chlapcovy stříbrné vlasy. Sice nemusel do jisté hodiny večerní být doma, či s sebou mít stráže, avšak jeho matka vždy prosila, aby si na sebe dával pozor, a aby si alespoň za tmy nasadil kápi, aby 'noční lidé' (tak nazývala spíše bujné opilce a pak až i násilníky) nepoznali, že jde o druhého syna krále Hortharu, a Damienovi něco neprovedli. A tak jak chlapec své matce slíbil - nasadil si kápi svého pláště a otočil se, jestli je Aragorn za ním. "Cesta to je trošku delší, ale to pivo za to stojí, věřte mi." Pousmál se a vydal se na cestu. Hraničář by určitě nečekal, že to nejlepší pivo najde zrovna ve sklepení královského hradu, kam Damienova cesta mířila, ač to Aragorn ještě nevěděl.

"Bylo mi ctí vás oba poznat, snad se ještě setkáme," řekla s úsměvem Marilia když se oba chystali odejít, patrně do podniku, kde budou servírovat i něco ostřejšío než čaj. Rychle vyklouzla ze svého místa a na záda si hodila plátěný vak se svými věcmi. Ve dveřích se ještě zastavila a zavolala na oba: "A kdyby náhodou někdo z vás měl cestu kolem mého skromného příbytku, oba jste vítáni," usmála a zamávala jim na rozloučenou. Pak už vstoupila do chladného večerního vzduchu. Na ulicích už byla tma a celková nálada se změnila. Marilia se tedy rychle vydala směrem, který ji Damien popsal, aby co nejdřív byla v pokoji, který si pronajme. Dnešní noc hodlala strávit v teplé a bezpečné posteli.

,,To by som bol rád, je škoda, že ľudia sa príliš o svoje deti boja, ale od toho sú. A navyše, myslím, že tvoja rodina to myslí dobre." povedal hraničiar. Videl, že ryšavovláska sa zdržala konverzácie. Pozrel sa z obloka, ulice boli ponorené do tmy a on zatúžil sa pohnúť ďalej. ,,Práca skončila a ľudia často chodia si von užiť. Začne to žiť." povedal Aragorn pokojne a vypočul si Damienov návrh. ,,Pôjdeme teda? Platím ja." oznámil a pokojne vstal. ,,Ďakujeme za spoločnosť, ale my asi pôjdeme." povedal a Damien ho nalákal na kvapku dobrého moku, ktorým si schladí hrdlo po celodennej námahe. ,,Tak ma veď." poznamenal hraničiar a vybral sa smerom k dverám.

Povzdechl si. "No doufám, že se mi někdy poštěstí alespoň vyjít z bran tohoto města, i když mám Horthar rád, nejsem zrovna udělaný na to sedět, nebo se stát králem, což by mě stejně nečekalo, jelikož na to tu je můj starší bratr." Pousmál se, i když tento úsměv byl spíše neutrální - ani veselý, ani radostný, ani smutný, prostě spíše takový ze slušnosti. "Hraničář ze mě sice nikdy nebude, ale cestoval bych rád." Kývl hlavou a pak koukl na zrzavou dívku, která od konverzace spíše ustoupila. Venku již byla úplná tma až na světélka z oken domů, ohnisek a svíček. Venkovní 'noční' život začal ožívat a už mohl být slyšet zpěv a řeči již opilých občanů, kteří si tímto krátili noci, či užívali a veselili. "V této noční době se toto město vždy změní." Pronesl tiše, jakoby se zamyslel, avšak dostatečně nahlas, aby to bylo slyšet. Pak si však něco uvědomil a kouknul zase na Aragorna. "Proč vlastně hraničář jako vy sedí zde v čajovně, když byste určitě radši nějaké dobré pivo?" Pousmál se. "Jestli chcete, můžeme se někam stavit, znám úplně to nejlepší místo." Lehce se ušklíbl a kývl směrem z okna. "Avšak pouze, jestli máte chuť." 

Aragorn sa pozrel na Damiena, síce nevedel, čo je to panský život a nevedel, čo je to byť pod neustálym dozorom, zdalo sa mu, že chlapcovi svojim spôsobom rozumie, dalo by sa povedať, že tiež bol štvancom, štvancom svojich rodičov a služobníctva. Tmavovlasý hraničiar si opäť potiahol z fajky a pozrel sa na chlapca vážnym pohľadom. ,,Som sám, samotársky lovec, osamelý vlk. Uznávam, vyrastal som v ústraní a ty v sláve a spoločnosti mnohých ľudí, je to tvoja prirodzenosť." povedal hraničiar pokojne. Cítil sa zvláštne. A sám nevedel, čo na to poveda´t, popravde, prišlo mu Damiena ľúto. /Je ako vtáča v zlatej klietke, strážia si ho ako oko v hlave a pritom nevidia, ako chradne bez dobrodružstva a objavovania./ pomyslel si posmutnele. ,,Nemusíš byť sám, na cestách poznáš mnoho ľudí, hraničiarov, pútnikov, cestovateľov, možno aj nejakých priateľov, je pravda, že cesty sú nebezpečné, zbojníci, vrahovia, násilníci. Preto musíš mať v ruke zbraň." povedal múdro. ,,Boli to dobrí muži, zo severu odkiaľ pochádzam. Ich cesty sa často krížili s mojimi." dodal, /Ako niekto môže vyjadrovať ľútosť nad niekým, koho nepoznal?/ pomyslel si.

Zamyšleně hraničáře sledoval, i když tentokrát byl hlavou přítomen v tom, co Aragorn povídal. Pomalu přikývl. "Rozumím, že taková práce něco obnáší. A taky, jsem povětšinou společenský tvor, a většina hraničářů, které jsem tedy znával, vždycky mi povídali, že světem chodí snad pořád sami. Taky jste většinou sám?" Zeptal se s upřímným zaujetím v hlase. "Protože, pravda je, že někdy mě společnost ve které jsem trochu unavuje, ale být tak dlouho sám by mi asi trochu vlezlo na mozek." Přiznal se a povzdechl si. Přes to všechno to vypadá, že bude jako celá jeho rodina muset tvrdnout celý zbytek jeho života hlavně na hradě. "Je mi líto vašich přátel, snad našli pokoje kdekoliv, kde je jejich duše zavedly." Kývl hlavou a tentokrát se přestal úplně usmívat. Jakoby i když přátele Aragorna neznal, z tónu jeho hlasu na Damiena padla vážnost, která se najednou všude rozprostřela a Damienovo srdce zatížil smutek.

Marilia s tak trochu zasněným úsměvem poslouchala slova Damiena. Když mluvil o rovnosti, souhlasně přikývla. Když se pak představil jako princ, neubránila se překvapenému výrazu. Ale vzápětí dala uvolněným gestem dala jasně najevo, že hodlá recpektovat jeho přání, aby byl brán jako jim rovný. (Konec konců, kdyby chtěl abychom mu skládali poklony, vůbec by se s námi takhle nezačal bavit) prolétlo jí hlavou. Když se pak slova chopil Aragorn, jen tiše seděla a poslouchala. Cosi na něm jí přišlo takové vážné. Zasloužil si úctu. Rozhodla se tedy, že nechá oba muže, aby mluvili o čem oni uznají za vhodné. Marilie přišlo, že jakýmsi zvláštním způsobem mají oba něco společného, přestože každý žil úplně jiný život.

Aragorn často odpočúval cudzie rozhovory, ale slová boli venované Marilii, nie jemu a tak sa to rozhodol rešpektovať a počkal kým chlapec dohovorí. Pár informácii ma však nesmierne zaujalo. On vyrastá na hrade a je princom, napriek tomu, by som to naňho nepovedal, možno syn nejakého lordíka z tramtrárie či odniekaľ zo zadku sveta, ale princ? Hraničiar bol rád, keď sa k nemu ľudia správali slušne, veľa slušnosti v živote nezakúsil a to bolo čo povedať. /Má sen, odísť a prejsť sa slobodne po krajine bez ochranky, taký normálny život. A ja utekám pred tým kým som, unikám pred tieňmi, ktoré mi boli súdené?/ pomyslel si hraničiar a pozrel sa na chlapca, ktorý sa volal Damien. ,,Je to ťažká práca a nie je nezvyčajné, že hraničiara jednoducho zabijú. Vraždy, násilnosti a všeliaké iné odpornosti sú na dennom poriadku." povedal hraničiar sťažka, akoby naňho dosadli roky, ktoré ho ťažili. ,,Mal som priateľov, pomreli, život nie je rozprávka." poznamenal si skôr pre seba.

Srdečně se zasmál. "Tak to budu moc rád, určitě se stavím." Mrkl na ni a pak ji zaujatě naslouchal. "Páni, to musí být taky dřina. Ale řekl bych, že šikovná dívka jako vy už se vyzná. Je to pravda, někdy přemýšlím proč vlastně vznikají boje a spory. Přesto, že chápu, že ne každý s každým vychází a ani nemusí, ale proč riskovat životy, kvůli každému sebemenšímu sporu, či úhoně. Podle mě na každém životě záleží, a lidi by se měli respektovat, ať jsou z jakékoliv řady lidí, od šlechty po- no kohokoliv. Všichni by si měli být rovni." Povzdechl si. Rovnost byla věc, která Damiena zatěžovala již od úzkého věku, když zahlédl jak nadřízeně mluvil jeho otec s jedním ze sluhů. Hlavně protože šlo o jednoho ze Damienových spřátelených zaměstnanců v hradě, si chlapec uvědomil, jak vlastně jeho rodina sluhy bere, a jak se k sobě lidi na světě chovají. Damien si uvědomil, že se zase trochu zamyslel, a znovu sebou trhl. Dopil svůj černý čaj a znovu pohlédl na dívku. "No, ano. Jsem z hradu. Vlastně jsem i princ, ale popravdě nerad to takhle říkám, lidem, kteří mě neznají. Nemám rád, když se na mě lidé dívají jako na prince, když bych spíš radši aby se na mě dívali jako na občana, či přítele." Nervózně se pousmál a jeho veselý výraz trochu poklesl. Pak znovu pohlédl na hraničáře. "Ano, vím že to je nebezpečné. Znám, nebo znal jsem, plno hraničářů, a vím, že se nevrací zrovna pravidelně, ale některé jsem neviděl tak dlouho, že už mi to až nahání starosti. I přesto - vyjet ven bez jakéhokoliv hlídání či pokynů od jiných lidí, je můj sen už od dob kdy jsem býval chlapec. Možná se mi to jednou splní." Pozitivně se pousmál, ale na jeho obličeji stále byla poznat starost.

Aragorn sa pozeral na chlapca, ktorý striedavo rozprával s ryšavovláskou Mariliou a očividne zanedbaným hraničiarom. Vonku sa stmievalo a posledné lúče slnka sa mihli za oknami, kým sa stratili za obzorom. Aragornovi tmavá noc nevadilia, predsa, bol hraničiar a obvykle putoval v noci. Aragorn videl ako sa striebrovlasý chlapec díva na hraničiara. Akoby ho chcel preskúmať až do hlbín jeho srdca, akoby chcel vedieť, kým Aragorn je. ,,Rozumiem, čiže ty si vyrastal na hrade ak tomu správne rozumiem a chcel by si sa toho života zbaviť, zakúsiť ako chutí sloboda. Áno sloboda, že to pekne znie? Ale pravda je trpká. Nie je to zábava, prežiť v tomto drsnom svete." povedal Aragorn zamyslene.

"Kdyby jste měl cestu kolem, určitě se stavte. Bude tam na vás čekat šálek černého čaje," kývla Marilia s úsměvem směrem k jeho pití, které měl právě před sebou. "Děkuji za doporučení, určitě se podle toho zařídím. Máte dobrý odhad, skutečně, někdo jako já si musí najít bezpečné místo," řekla s uřpímným vděkem Marilia. "A co já dělám? No, řekněmě, že jsem bylinkářka, nebo léčitelka, chcete-li. Byliny a ranhojičství je to jediné ,čemu skutečně rozumím, takže nebezpečí se vždy obloukem vyhýbám. Proto se také do města vydám jen když je to nezbytné. Na druhou stranu, často už jsem dávala zpět dohromady lidi potrhané z šarvátek, nebo dokonce i z bojů. Ale stále jsem raději, když se lidé dokáží dohodnout. Kdo má pak spravovat ty kosti?" dodala s jasnou nadsázkou nakonec Marilia. Pak se ale pozastavila nad poznámkou Damiena věnovanou Aragornovi. "Vy jste z hradu?" pootočila nepatrně hlavu s trochu překvapeným výrazem.

"Tak možná bych to příště mohl být já, kdo vás jako poutník navštíví, už dlouho jsem chtěl podniknout nějakou cestu na sever. Co vy vlastně děláte?" Pousmál se. "No, slyšel jsem že dobrý nocleh, kde máte zaručeno i bezpečí, a že vám nikdo nic neukradne, se nachází pouze chvilku odtud u velké jízdárny. Dívka jako vy by určitě neměla spoléhat na každou ubytovnu v tomto městě. Je to krásné město, plné dobrých lidí, ale nikdy nevíte na koho v těchto dobách narazíte." Zatvářil se trochu starostlivě, pak se však zase pousmál a znovu pohlédl na muže, který si tentokrát sundal i kápi, takže Damien si mohl pořádně prohlédnout mužův obličej. Jeho tvář měla mužné rysy a Damien by i bez toho, aniž by mu to Aragorn musel říkat, poznal, že jde o hraničáře. "Ano, nemyslím si, že je to čajový dýchánek, ale určitě je to větší svoboda, než každodenní předstíranou slušnost." Lehce se zasmál a naklonil hlavu. (Skoro bych řekl, že už jsem ho zde viděl. Nebo to nebylo zde? Muselo to být už dávno..) Dal chvíli prostor svým myšlenkám, než se vrátil zpět do reality a pohlédl ven z okna. Slunce se ztrácelo za mraky, což způsobilo, že se po okolí rozmístilo spíše šero, což pro Damiena vždy znamenal pokles nálady. To na sobě však nenechal znát a znovu nasadil příjemný úsměv.

Posunul sa z rohu aby lepšie videl na chlapca a zhodil si z hlavy kapucňu, ukázala sa hriva tmavých vlasov, kde tu popretkávaná šedinami. ,,Áno som hraničiar." potvrdil slová mladého chlapca, teda, rád by povedal mladíka, ale stále mu to nejako zachádzalo do toho chlapca. ,,Byť hraničiarom je pekná robota, hoc namáhavá a často krát aj nebezpečná. Mám ju rád, ale prenasledovaného občas mrzí nedôvera, ktorú k nemu ľudia chovajú a on zatúži po priateľstve." povedal pokojným hlasom. Prebodol chlapca šedými očami, akoby ho skúmal. Jeho pohľad bol chladný, avšak skúmavý, pozeral sa ako chlapec vyslovuje hraničarovo meno a akoby sa snažil na niečo, alebo na niekoho spomenúť. ,,Či som bol na kráľovskom hrade? Bol som na mnohých hradoch a pevnostiach, stával som pod hradbami a pred bránami palácov, ale dovnútra ma nepustili." priznal sa, ale tón jeho hlasu ostával nezmenený.

"Inu, mnoho lidí tak daleko od měst a vesnic nežije. Ale čas od času mě kolemjdoucí poutníci navštíví. Ale já jsem tam šťastná," odpověděla s úsměvem Marilia na otázku. "Dnes ale budu muset noc strávit někde ve městě, byla by to moc dlouhá cesta a v noci raději sama nechodím," dodala ještě, ale spíše jen sama k sobě, jakoby si to připomínala. Její pozornost teď ale zaujala Damienova otázka směřovaná na Aragorna. Nenápadně se též na Hraničáře podívala. (Co myslel tím na královském hradě? Že by byl ten Damien z hradu?) kladla si sama sobě v hlavě otázky. Na venek ale jen s přátelským výrazem oba pozorovala.

"Z okolí bych úplně netvrdila," zakroutila halvou Marilia a pokračovala. "Já žiji u magického lesa, takže ve městě se pohybuji spíše vyjímečně," napila se opět svého čaje. Trochu překvapeně se otočila na Hraničáře, který se nyní tomuto mladíkovi představil jinak než původně jí. Po krátkém pohledu ale opět svojí pozornost obrátila zpět ke keramickému hrnku ve svých rukách. (Lidé, kteří se toulají mají mnoho jmen) uzavřela tu věc ve svých myšlenkách a rozhodla se tím dále zabývat nebude. Už takhle Chodce, tedy Aragorna jak se právě představil obtěžovala otázkami dost. Marilia tušila, že člověka jako je on naštvat nechce. Raději se tedy napila posledního doušku svého šalvějového čaje.

Pozeral sa na mladého chlapca, ktorý vyzeral, že nie je len nóbl oblečený, ale celkom aj slušne vychovaný. Mal zvláštne vlasy, také u mladíkov nevidel. Hraničiar bol zvyknutý na úprimné a čestné jednanie, nemal rád intrigy ani nič podobné a bol rád, že tneto chlapec sa nespráva povýšene, ale ako jeden z nich. Teda, takmer ako jeden z nich. Mal rád, ľudí, ktorý sa napriek svojmu postaveniu dokázali bez zábran rozprávať s ľuďmi z nižšej vrstvy bez predsudkov. Pozeral sa na chlapca spod svojej kapucne a vybral si z úst fajku, ktorá mu v ruke dymila, ešte sa ju rohodol nehasiť a pohodlnejšie sa natiahol na stoličke. ,,Práveže nie, nechodím. Som hraničiar a do mesta prikvitnem len málokedy." povedal Aragorn slušne, nebol jeden z tých grobiánov, či tulákov,ktorý boli otrhaý, ale sa tak aj právali. Aragorn bol otrhaný, ale bolo na ňom vidno, že sa mu dostalo slušnej výchovy. Hraničiar bol najstarší, ale jeho vek prezrádzala len hĺbka jeho pohľadu, nevyzeral ani mlado ani staro. ,,Som Aragorn." pre tento raz sa rozhodol zvoliť na predstavenie nie svoju prezývku, ale svoje pravé meno, meno, ktoré mu kedysi dávno dali rodičia a on naňho musel na istý čas zabudnúť. Stalo sa mu prirodzenosťou, že svoje meno nepoužíval, o to zvláštnejší bol pocit, že ho bez ostychu vyslovil pred absolútne neznámymi ľuďmi.

Marilie byl opravdu sympatcký. Měla z něj dojem, že si opravdu užívá hezkého dne. "Souhlasím, zima se po těch měsících už snáší těžce," kývla s úsměvem v odpověď a poposedla si na lavici kousek víc ke kraji, aby byla k mladíkovi blíž a nemusela mluvit tak nahlas, přes celou čajovnu. "Mimochodem, já se jmenuji Marilia. Vy jste zdejší?" zeptala se, zatímco upíjela svůj čaj. Měla chuť na příjemný hovor a tento člověk jí připadal, že se zrovna v poměrně otimistické náladě.

Tmavovlasý hraničiar dvihol hlavu, na ktorej mal napriek teplu, ktoré panovalo v nálevni čajovne kapucňu a fajčil nezvyčajne vyrezávanú fajku s dlhou trúbeľkou. Sedel s nohami natiahnutými pod stolom, zahalený do temnozeleného plášťa, ktorý už zažil mnoho ciest. Upriamil svoje, pre niekoho znepokojivé šedé oči v strohej bledej a vyzjabnutej tvári na chlapca, ktorý sedel kúsok od nás, o pár stolov ďalej, ktorý sa trhol keď začul Dayline rázne slová. Chlapec bol honosnejšie zaodený a vyzeral, že je z bohatej spoločnosti. Hraničiar mlčky sledoval situáciu a pokojne zadumane fajčil, nedávajúc najavo svoje znepokojenie, ktoré sa mu rozhostilo v srdci.

Usmál se za servírkou a dále se zasněně rozhlížel po čajovně, dokud neuslyšel dívčí hlas. Ihned se pootočil směrem k zrzavé dívce a mile se zazubil. "Ano, velmi krásný den. Ta dlouhá zima už určitě všem lezla krkem." Pokýval hlavou a jen narychlo věnoval další úsměv servírce, která mu přinesla ke stolu černý čaj v zdobeném hrníčku. "Děkuji." Zdvořile se znovu pousmál a zavrtěl se na svém místě. Přivřel oči a pomalu nasál vůni svého nápoje. Pak znovu hodil očkem po zrzavé dívce. Sluneční paprsky, které procházely okny čajovny, nyní zvlášť nasvítily obličej dívky, a Damien nemohl jinak, než pomyslet si, že je opravdu hezká. Až po chvilce si uvědomil, že na ni kouká, a že by ji to mohlo přijít neslušné či nepříjemné, trhl sebou, a radši se zase podíval do prostoru útulné čajovny. 

Dayla si spokojeně sedla zase za stůl a dívala se po čajovně, usmívala se od ucha k uchu když kolem zrovna nešla servírka vytáhla ze své brašny lahvičku s čímsi a napila se

Marilia poočku sledovala Chodce, který vypadal, jakoby se ztratil ve vzpomínkách. Rozhodla se tedy zdvořile věnovat svojí pozornost všemu okolo. Zaujal jí mladík ve stříbrném plášti, od kterého právě odcházela servírka. Sice neslyšela co říkal, protože seděl o stůl dál, ale za tento den to byl první člověk, který Marilie připadal skutečně veselý. Napůl se otočila směrem k nově příchozímu a usmála se. "Hezký den, že? Po zimě konečně znovu začalo hřát slunce," pronesla a věnovala krátky pohled oknu, kudy do čajovny pronikaly sluneční paprsky.

Damien by nepropásl takový krásný slunečný den sezením v chladných komnatách královského hradu. Po dlouhé zimě zase přichází jaro, což je jeho nejoblíbenější období. Dnes nemá Damien žádné královské povinnosti, žádná setkání, ani nemusí předstírat jak moc si užívá přítomnost jiných šlechticů a jaká zábava jsou společné dýchánky či hraní šachů. Dnes může Damien ven - mezi občany Hortharu, bez zbytečných stráží či vojáků, kteří mu nedají klid. Stříbrnovlasý hoch se vyplížil z hradu s veselým úsměvem, kterým zdravil všechny kolemjdoucí na hradním nádvoří, dokud nedošel k branám z nádvoří do širokého města. Na sobě měl černou halenku, která spíše vypadala jako obyčejně ušité triko avšak na míru, a na ramenech měl zavěšený stříbrný plášť, který sahal až k jeho kotníkům. Jinak měl obyčejné, tmavé kalhoty a své 'venkovní' vysoké boty, které také bývaly černé, avšak již mají špinavé podrážky od bláta a materiál je zašedlý prachem. Damien šel celkem rychlým tempem, i když si ještě úplně nerozmyslel, kam se podívá dnes. Šel asi patnáct minut, dokud nenarazil na příjemnou vůni čajů a dýmky, která vycházela ze dveří blízké čajovny, když dovnitř vešlo pár osob a vítr donesl onu vůni až k Damienovi. Ten už se nemusel rozmýšlet, kam půjde a ihned vyšel svižným krokem k čajovně. Po celé jeho cestě, většina občanů se na něj usmívalo, mávalo a někdy i klanělo, ale na to on vrtěl hlavou, protože pro poklony si on nikdy nechodil. Když vešel do čajovny, snažil se na sebe co nejméně upozornit a posadil se sám ke stolku vzadu, kde má dobrý rozhled na celou čajovnu a v podstatě i klid. Vedle něj bylo sice plno stolů s návštěvníky, Damien se však cítil klidný jak ještě nikdy. Po chvilce za ním přišla servírka s velkým úsměvem. "Vaše veličenstvo, jak to, že jste nás pohostil svou přítomností?" Tázavě nadzvedla obočí. "Jen jsem se přišel uvolnit při černém čaji." Damien se usmál a servírka přikývla a odběhla do kuchyňky čaj připravit.

Marilia vzhlédla od svého hrnku a podívala se na Daylu, která prudce vstala a shodila kápi s rázným vyslovením. Pár lidí v podniku se otočilo, sle téměř okamžitě se vrátili ke svým vlastním záležitostem. Marilia si prohlédla Daylu, která se ukázala v celé své kráse. Červené šaty kontrastovaly s její předchozí snahou se schovat. Ale nejzajímavější byly stejně elfské uši, které odhalila. "Jsi elfka," řekla klidně s úsměvem Marilia, přižemž se dívala Dayle do očí. "Nevím jestli ti kvůli tomu v minolosti někdo ublížil, ale my tě za tvůj původ urážet nebudeme. Zvlášť když k tomu ani není důvod. Já mám přátele mezi elfy a nikdo z nich se ve městech neskrývá," pokračovala dál uvolněným hlasem. Podívala se na hraničáře, jaká bude jeho reakce a pak kývla na Daylu aby si v klidu sedla zpět k nim, ke stolu.

"Přemýšlela jsem a už mám dost skrývání před lidmi!" Rychle si stoupla od stolu a sundala si ze sebe kápi, v tu chvíli se ukázaly její červené šaty a dlouhé blond vlasy

Hraničiar sa pozrel na Mariliu ako si objednáva šalviový čaj. /Celkom trpký, ale, prečo nie?/ pomyslel si a potom vrhol pohľad na Daylu. Ryšavovláska, si zrejme uvedomila, že až príliš vyzvedala a začala sa venovať svoju čaju. ,,Ja neviem, ja sa často dívam." povedal hraničiar a vypustil k stropu prstenec bledého dymu. Elfka zrejme nechápala, čo od nej chce hraničiar a Marilia a istotne nebola v spoločnosti príliš v bezpečí. Aragorn rozumel, vedel čo je to byť štvancom a unikať pred nepriateľmi. A to ich mal rozhodne požehnane.

Marilia si při odpovědi Chodce představovala spíše zmrzačené bojovníky, než hrdiná vítězství nad nepřáteli. Ale nechala to být. Uvědomila si, že asi většinu času tráví sám na cestách a její otázky jsou možná až příliš vyzvědačné. Obrátila se proto na servírku, která procházela kolem a objednala si čaj z šalvěje. Když před ní, postavila keramický kalíšek, ze kterého stoupala příjemná vůně, objala ho dlaněmi aby si zahřála prsty. V tom uslyšla Hraničářův starostlivý hlas, který byl určený zamlklé Dayle. Nechtěla ji uvést do nepříjemné situace, takže jen mlčela a věnovala jí přátelský pohled.

Pozeral sa na Mariliu a pokojne fajčil nezvyčajne vyrezávanú fajku s dlhou trúbeľkou. Pozrel som sa na Daylu, ktorá mlčala a očividne nad niečím premýšľala. ,,No jasné." zamrmlal a snažil sa aby to nevyznelo až príliš ironicky. Iróniu očividne nemusel, ale predsa len sa k nej omylom uchýlil. ,,Áno hraničiari bojovať vedia, veď musia aby uchránili ríšu pred nepriateľmi." vysvetlil a rád by sa napil niečoho ostrejšieho ako čaj. Aragorn bol mlčanlivý, nechcel dávať najavo, že ho tento rozhovor unavuje, prirodzene bol tichý a utiahnutejší. ,,Áno sú, je to pravda. Stopári, lovci a podobne." povedal hraničiar Aragorn a pozrel sa na mlčanlivu Daylu. ,,Čo sa deje?" opýtal sa a jeho hlas zaznel starostlivo.

Dayla seděla u stolu a přemýšlela...nic a nikoho nevnímala jenom seděla a upřeně se dívala do stolu

"To máte pravdu, pro člověka jako já je asi nezbytné mít útočiště na bezpečném místě. Upřímně, mě neměl kdo naučit o boji a vůbec o přežití ve světě," zamyslela se nahlas Marilia a přitom pozorovala kouř, ketrý se vznášel od dýmky. "Zato vy jste asi dobrý bojovník, ne?" otočila se znovu na Chodce. "Slyšela jsem, že Hraničáři jsou skvělí stopaři a dokáží přežít i v těch nejnebezpečnějších krajinách,"

Pozeral sa na ryšavovlásku, ktorá mala zrejme viac odhodlania, alebo odvahy, že s hraničiarom Chodcom nadviazala rozhovor. ,,Ja sa často túlam a niet divu, že ma nohy doviedli sem." odpovedal zdvorilo, to že vyzeral ako vandrák, neznamená, že sa bude chovať ako nejaký výtržník. ,,Ja s kožou na trh nechodím." podotkol vážne, akoby nepochopil jej štýl humoru, predsa bol o pár generácií starší ako ona a bolo to pochopiteľné. Rozhliadol sa naokolo v prítmí čajovne. ,,Môže sa tu fajčiť?" opýtal sa potichu. Už dlho nevidel stúpať dym zo svojej fajky a už ho popravde začínali, pravdupovediac páliť prsty.

Marilia se otočila na hraničáře, který se k nim rychle přidal. Byl to sice na první pohled otrhaný muž, který patrně většinu času cestoval, ale takových už stihla potkat více. A většinou to nebyli odpoudiví lidé. Když vcházeli do čajovny, která splnila veškerá Mariliinina očekávání, rozhodla se zkusit navázat s Chodcem přátelský, nezávazný rozhovor. "Nuže, co vás dnes o města přivedlo? Předpokládám, že člověk jako vy asi nepojede prodávat na trhy," nahodila téma Marilia s nadějí, že možná přeci jen stráví večer příjemným posezením a hovorem, s těmito dvěma společníky.

Pozeral sa na obe dievčiny. ,,Ahá čiže do čajovne by ste." povedal pokojne, ale napriek tomu zvedavo. Hraničiar Chodec nebol určite žiadnym rytierom ani galantným šľachticom, bol to muž, ktorý vyzeral svéřepe a dosť zádumčivo. Určite nebol nijaký stredobod pozornosti, otrhaný hraničiar a dve mladé dievčatá. /Radšej ako čaj by som si dal nejaké pivo. Ktovie, či tu toľko mám./ pomyslel si a potom sa pozrel na Mariliu, ryšavovlásku a Daylu, zrejme elfku. Teda polelfku, prišlo mu. Ke´dže bol svetaznalejší, než ony dve dohromady, prišlo mu divné, že polelfka sa moce po takomto mieste sama. Veď elfovia sa o svoje deti starajú. Napadlo ho, ale rozhodol sa, že si svoje postrehy nechá pre seba. ,,Nuž teda, poďme." povedal a kráčal za obomi dievčatami v dostatočnej vzdialenosti.

”jestli chcete přijďte za námi do támhleté čajovny„ řekla a ukázala na čajovnu ”my jdeme na před„ řekla a usmála se

”tak mě napadlo jestli by jste nechtěl jít s námi, jestli to tobě nevadí„ podívala se směrem k Marilie

„Já jsem Dayla” řekla a s úsměvem se na něj otočila, trochu jí spadla kapuce proto si ji nasadila zpět aby se předběžně neodhalila

Pozrel sa na jednu a potom aj na druhú. Sivooký hraničiar sa pozeral na obe a vyzeral viac menej zamyslene. Keď sa zbližšia pozrel tak jedna z nich nebola očividne človekom, ale elfkou. Chodcovi to vôbec nevadilo a vypočul si druhú dievčinu, ktorá bola jasne zhovorčivejšia a odvážnejšia, mala hrdzavé vlasy, akoby ju pobozkal oheň. Spomenul si na pár slov a potom sa venoval obsahu viet, ktoré dievčina hovorila. ,,Pomôcť? Ja momentálne vašu pomoc nepotrebujem. Ale vyzerá že, vy áno. Vy vyzeráte stratene." povedal hraničiar. ,,Mimochodom, volajú ma Chodcom." pedstavil sa a nedbal na to, že sa nepredstavil pravým menom. Videl, ako sa červenovláska obzerá po námestí. ,,Nie každý kto blúdi, je stratený." povedal si skôr pre seba.

*Marilia se otočila na muže, který na ně promluvil. Byl vysoký, zahalený do pláště. Usoudila, že člověk jako on by se nejspíše jistěji choval mimo město a davy lidí. Dětsky vypadající zrzka se tedy široce na cizince usmála.* "Dobrý den, můžeme vám nějak pomoci? Já tedy nejsem zdejší, a myslím, že mluvím za nás obě, když řeknu, že se město není zrovna naší doménou," *rozhlédla se Marilia kolem po náměstí.*

To zní skvěle. Vyrazíme tedy? *zvedla se ze svého místa Marilia a na záda si hodila plátěný vak se svým nákladem. Čajovny měla ráda. Většnou tam byly lídé smýšlející podobně jako onaa vonělo to tam různými bylinami. A trávit tam noc mohlo být též příjemné. Teď ale Marilia čekala, než Dayla ukáže směr.*

Znám jednu čajovnu kam bychom mohli jít a v klidu si promluvit a navíc

tam nabízí i nocleh

*Dayla* představila se a přijmula její ruku *víš kdybychom se mohly někde sejít ráda bych ti něco ukázala protože...mám jedno tajemství a tobě věřím

*ne to né* odpověděla Dayla a otočila se na dívku vedle ní, chtěla si sundat kapuci ale rozmyslela si to proto vrátila svoje ruce zpět do klína

*Z přemýšlení Mariliu vytrhl zvuk kroků. Otevřela oči a viděla, jak si na druhou stranu lavičky přisedává dívka. Na přes hlavu měla přetaženou kápi, takže jí do obličeje z profilu neviděla. Tento detail ale zaujal pozornost, jelikož nepršelo, ani nebyla tak strašná zima. Marilia koutkem oka dívku pozorovala. Lidé, co si schovávájí tváře pro to většinou mají důvod. Buď je někdo pronásleduje, nebo něco skrývají. Ale ani jednu z těchto možností Marilia nevnímala jako hrozbu.* Poprvé ve městě? * nadhodila nenuceným hlasem Marilia a usmála se, aniž by se přímo na děvče vedle sebe podívala. Předpokládala, že když už se schovává, tak nestojí o to, aby jí zkoumala pohledem.

*Dayla hned co si koupila všechno potřebné u stánků se rozhodla si sednout na lavičku u kašny, bohužel byly všechny obsazené tak si musela sednout k jedné mladé dívce s modrými šaty*

*Marilia vyšla z ochodu, kde prodávali svíčky na ulici. S unaveným výrazem se podívala na nebe. Ještě před sebou měla nepochybně pár hodin světla. Zvažovala, jsetli se bude ještě dnes vracet k sobě domů. Byla to dlohá cesta a dorazila by určitě až za tmy. Zatímco se rozhodovala, šla dlážděnými ulicemi směrem na nejblišží náměstí. Tam v tuto dobu bylo spoustu trhovců nabízející své zboží, předhánějíc se v kvalitě i cenně. Uprostřed všeho toho ruchu stála kamenná kašna, s lavičkami kolem obvodu. Tam si to Marilia namířila. Sedla si na jednu z těch laviček přižemž si úhledně urovnala dlouhou sukni svých obyčejných světle modrých šatů, přes které ještě kvůli teplu měla pletené pončo z hnědé vlny. Ze zad si sundala velý plátěný vak a začala překontrolovávat obsah. Za dnešek, kdy se po dlouhé době opět vydala do města stihla sehnat téměř vše pro co jsem přišla. Měla u sebe balíček několika svíček, skleněné ampulky, bezpečně zabalené do pergamenu i drobný kovaný srp na bylinky, velký jen jako dlaň. Poslední co jí scházelo, byl kamenný hmoždíř, kvůli kterému se původně rozhodla do města vyrazit. S povzdechem vak znovu zavázala a položila vedle sebe. Teď si chtěla chvíli odpočinout a tak jen zavřela oči a nastavila tvář jarním slunečním paprskům. Naslouchala okolnímu ruchu a nechala volně běžet myšlenky, kam se jim zachce.*

[Upozornění pro hráče/hráčku Dayla >> herní příspěvky by měly být dlouhé nejméně 3 řádky.]

*Dayla příjde do města a zavítá hned k prvnímu stánku s ovocem*